Martino Altomonte

Martino Altomonte: Život v barokní umění

Martino Altomonte, narozen jako Johann Martin Hohenberg, byl významným italským barokním malířem rakouského původu. Jeho tvůrčí éra se rozprostřela mezi Polsko a Rakousko, čímž zanechal po sobě bohatou quitecní stopu v podobě živých bitevních scén, královských portrétů a působivých oltáří, které věrně odrážejí umělecké proudy jeho doby.

• Narozen: Neapol, Itálie (1657)
• Uvedl zemřel: 1745
• Jiná jména: Johann Martin Hohenberg

Raný život a formování talentu

Příběh umělce, kterého dnes známe pod jménem Martino Altomonte, začal v nečekaném exilu, když jeho otec, Michael Hohenberg, opustil tyrolské zeměpisné kraje a vydal se za novým osudem do slunného Neapolu. Právě zde, v srdci italského baroka, se začínal formovat jeho umělecký cit. Již v patnácti letech byl mladý talent svěřen do rukou mistra Giovanniego Battisty Gaulliho, známého jako Baciccio, což byla v té době jedna z nejvýznamnějších postav monumentálního barokního malířství v Římě. Tato zkušenost mu otevřela brány k vrcholnému umění, které však nebylo jeho koncem. Následně pokračoval v neustálém studiu pod vedením Carla Marattiho, dalšího významného římského malíře, jehož dílo bylo proslulé hlubokými klasickými vlivy. Zlomový okamžik nastal však v roce 1684, kdy se jeho hvězda rozsvítila na královské scéně; po jmenování dvorským malířem krále polského Jana III Sobieského se rozhodl pro novou identitu a přijal jméno Altomonte, které mělo navždy spojit jeho osud s velkými evropskými dvory.

Kariéra v Polsku a umělecký rozvoj

Jako dvorský malíř krále Jana III Sobieského se Altomonte stal klíčovou postavou polského baroka, když se jeho tvorba zaměřila především na monumentální bitevní scény, z nichž nejslavnější je ztvárnění obléhání Vídně, a na vznešené královské portréty. Jeho duchovní rozměr díla se projevoval v licznych oltárech, z nichž se však mnohé do našich rukou nedostaly a přežily jen v troskách času. Již v jeho raném stylu, který dokumentuje zachovalé dílo „Obětování Ábrahám“ (v muzeu diecéze Tarnów), lze vnímat silný vliv jeho kořenů, neboť se v něm projevuje jako věrný následce neapolského stylu chiaroscuro, založeného na dramatickém hře světla a stínu. Umělecké dědictvo rodiny však nekončilo ani v jeho případě; jeho syn, Bartolomeo Altomonte, narozený v roce 1694, následoval po otci stejnou cestu a rovněž se stal malířem.

Vídeň a rozkvět vídeňského baroka

Kolem let 1699 až 1702 se život Martino Altomonte zásadně změnil, když se přestěhoval do Vídně, kde strávil zbytek své bohaté umělecké kariéry. Jeho přítomnost v metropoli byla rychle uznána, což vyústilo v roce 1707 v jeho jmenování učitelem na Akademie výtvarných umění (Akademie der bildenden Künste). Tato akademická uznání pravděpodobně otevřela brány k prestižním zakázkám, jako byla dekorace Neue Favorita, přízemního křídla zámku Augarten. Právě v tomto období se jeho styl vyvinul v naprosto jedinečnou syntézu: jeho olejomalby začaly mistrovsky propojovat neapolské chiaroscuro – hru světla a stínu – s jemnými pastelovými tóny benátské školy, čímž se stal klíčovou postavou pro budoucí vývoj vídeňského barokního malířství.

Jeho vizuální odkaz ve Vídni a okolí je nesmírně rozsáhlý a působivý. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří stropní malby pro arcibeskupskou rezidenci v Salzburgu (1709–10) nebo oltárové obrazy pro kostel Dorotheerkirche (1713), Peterskirche a svatojánský chrám Stephansdom (oba z roku 1714). Jeho umění neslo i farní kostel v Kremsu a kostel německého řádu v Lublani (oba z roku 1715). Jako důkaz jeho neustálého vzestupu a schopnosti pracovat v monumentálním měřítku zůstávají v paměti i jeho stropní fresky v Dolním Belvedéru ve Vídni, které vytvořil v roce 1716.

Hlavní díla a odkaz

Dílo Martina Altomonte představuje fascinující kroniku barokní geniality, která se projevuje v jeho nejvýznamnějších dílech. V jeho obrazu Alexander przecinající Gordijův uzel (1708) můžeme spatřit mistrovské ztvárnění dramatických historických scén, kde autor s neuvěřitelnou dynamikou zachycuje moment napětí a rozhodnosti. Jeho náboženská píseň pokračuje v obraze Nanebevzetí Marie (1737), což je významný hlavní oltáří ve Stiftskirche Wilhering, které odhaluje jeho hlubokou duchovní uměleckost a schopnost pracovat s posvátným tématem. Dalším důkazem jeho impozantní oltáří práce je Hlavní oltáří (1738–40) v Ursulinkách v Linci, věnovaném svatému Michailovi, které svědčí o jeho neustálém rozkvětu tvůrčí síly. Pozdní dílo, jako je Apotheóza svatého Leopolda (cca 1750), pak odráží jeho neustálou uměleckou evoluci a hledání nových vyjádřových prostředků.

Odkaz, který Martino Altomonte zanechal, je nesmírně hluboký. Je uznáván jako průkopník vídeňské barokní malby, který dokázal překlenout propast mezi italskou a rakouskou uměleckou tradicí. Jeho unikátní schopnost spojit neapolské drama s benátskou barevností vytvořila odlišný, nezaměnitelný styl, který ovlivnil celé následující generace umělců a stal se trvalým pilířem středoevropského umění.