Landscape

Život a identita Piet Mondrian

Muž, který měl zásadně přepsat vizuální jazyk dvacátého století, začal svou cestu jako Pieter Cornelis Mondriaan, Jr. Narodil se 7. března 1872 v Amersfoortu v Nizozemsku. Po mnoho let působil pod tímto formálním jménem, avšak v roce 1911 nastal zlomový okamžik, kdy přijal jméno Piet Mondrian. Jako nizozemský malíř a artetoretik byl mužem, jehož intelekt se snažil mapovat samotné struktury existence prostřednictvím barvy i teorie.

Jeho životní cesta se pohybuje od klidu nizozemské krajiny až k frenetické energii světové scény. Poslední kapitola jeho života se odehrává v americkém New Yorku. Tam, 1. února 1944, zemřel na zápal plic. Přechod od naturalistických krajin jeho mládí k rigidním, rytmickým mřížkám pozdějších let představuje totální transformaci jeho uměleckého i životního poslání.

Rané roky, rodina a vzdělání

Amersfoort v Nizozemsku tvoří kulisy jeho počátků. Narodil se v přísné protestantské rodině, kde jeho otec, Pieter Cornelius Mondriaan, Sr., působil jako ředitel školy a amatérský krejčí. Toto prostředí bylo formováno disciplinovanou náboženskou strukturou. Umění se však do domácnosti vplouvá skrze jeho strýce, Frits Mondriaana, který byl uznávaným krajinářem. Již od útlulého věku se tak chlapec věnoval kresbě, veden tímto rodinným poutem k vizuálním uměním.

Cesta k profesionálnímu vzdělání byla přímočará. Již v roce 1892 získal kvalifikaci kreslícího učitele. Následně se přestěhoval do Amsterdamu, aby se stal studentem na Rijksakademie van Beeldende Kunsten, kde působil v letech 1892 až 1897. Akademie mu poskytla technický základ pro jeho budoucí, neustále se vyvíjející vizi. Během tohoto formativního období se stal také členem uměleckého spolku Kunstliefde v Utrechtu.

Holandské období a impresionistické kořeny

Holandská krajina se stává jeho prvotním plátnem. V klidu nizozemské přírody zachytává Mondrian těžká mračna a větrem bičované větrné mlýny svého okolí. Tato raná díla jsou naturalistická, soustředěná na řeky a poldery, které definují tento region. Tvůrčí styl se pohybuje v rámci tradic Haagské školy a nizozemského impresionismu, přičemž umělec využívá paletu odrážející měkké, tlumené světlo holandského venkova. V dílech jako Červený mlýn zůstává motiv jasně rozpoznatelný, pevně zakořeněný v fyzické realitě země.

Zlom nastává v roce 1908. Jak se umělec začíná zajímat o teosofické hnutí, v jeho tahách štětcem se začíná projevovat hledání skrytého, univerzálního řádu. Odprostřupuje se od pouhé reprezentace reality. Experimentuje se strukturovanými tečkami pointillismu a odvážnými, nenaturalistickými barvami fauvismu. Bod zájmu se přesouvá od povrchu objektu k jeho podstatné struktuře. Do roku 1909 je jeho přítomnost v nizozemské umělecké scéně potvrzena významnou výstavou v Stedelijk Museum v Amsterdamu.

• Červený mlýn
• Večer (Avond) (1908)

Pařížské probuzení a kubismus

Paříž, rok 1912. Město pulzuje novou, agresivní energií. Mondrian přichází z Nizozemska a vzdává se starého nizozemského pravopisu svého jména, aby se stal Mondrianem. Vstupuje do krajiny, kde jsou tradiční pravidla reprezentace rozebírána na prach. Setkání s kubismem zásadně mění trajektorii jeho tvorby. Sleduje experimenty, které provádí Georges Braque a Pablo Picasso, a pozoruje, jak dekonstruují objekty do geometrických komponentů. Bod zájmu se přesouvá od toho, co oko vidí, k tomu, jak oko vnímá strukturu. Začíná se vzdalovat od pouhého zobrazení reality a místo toho se snaží analyzovat formu prostřednictvím płoch a linií.

Toto období představuje radikální odklon od jeho dřívějších krajin. Už ho nezajímá jemné světlo nizozemského venkova. Místo toho vyvíjí nezávislý abstraktní styl, v němž odstraňuje veškeré náhodné detaily, aby našel hlubší, fundamentální vizuální jazyk. Tento přechod není náhlým skokem, ale vytrvalou, disciplinovanou redukcí. Hledá způsob, jak vyjádřit podstatnou strukturu existence prostřednictvím čisté abstrakce. Organické křivky jeho mládí nahrazuje napětí průsežných rovin.

• Kompozice v šedě-modré, 1913

Zrození Neoplasticismu a hnutí De Stijl

Hledání univerzální pravdy dosahuje svého bodu zvratu. Do roku 1917 se dekonstrukce formy již neomezuje pouze na fragmentaci objektů. Piet Mondrian spoluzakládá hnutí De Stijl společně s Theem van Doesburgem a snaží se vytvořit vizuální jazyk, který překračuje náhodné detaily přírody. Směřuje k nefigurativní formě, kterou nazve Neoplasticismus. Je to radikální odklon od toho, co je hmatatelné. Prosazuje názor, že umění by mělo být vyšší než realita, mělo by existovat v sféře čistého, duchovního řádu, nikoliv pouze odrážet chaotický povrch fyzického světa.

Vizuální slovní zásoba se stává absolutní. Umělec odstraňuje všechny křivky a diagonály a ponechává pouze napětí horizontálních a vertikálních linií. Barva již není nástrojem pro popis světla nebo stínu v krajině; místo toho je redukována na své nejzákladnější složky. Omezuje svou paletu na tři primární barvy: červenou, modrou a žlutou. Aby tyto barvy vyvážil, využívá tři primární hodnoty: černou, bílou a šedou. Výsledkem je rigidní, geometrický ekvilibriun, které se snaží manifestovat skrytou, strukturální harmonii.

• 1917: Kompozice v barvě A
• 1925: Rombová Kompozice s červenou, černou, modrou a žlutou
• 1930: Kompozice s červenou, modrou a žlutou

New York a finální rytmus

Válka přináší nutný, poslední přesun. Po krátkém období stráveném v Londýně v roce 1938 přichází Piet Mondrian v říjnu 1940 do New Yorku. Zde se rigidní, geometrický řád jeho předchozích let střetává s frenetickou, synkopovanou energií Manhattanu. Připojuje se k American Abstract Artists a nachází nové prostředí pro svou neustále se vyvíjející vizi. Pulzování města je všude kolem – v síti ulic i v staccatovým rytmu jazzové hudby. Tento městský dynamismus začíná narušovat jeho dosavadní přísné dodržování pevných bloků barvy.

Čáry začínají tančit. V těchto posledních letech ustupují těžké černé obrysy jeho raného Neoplasticismu něčemu fragmentovanějšímu a rytmičtějšímu. Kompozice ztrácejí svou statickou váhu a jsou nahrazeny blikavým pohybem, který zrcadlí elektrický život samotného města. Piet Mondrian zachytává podstatu metropole nikoliv skrze její budovy, ale skrze její tempo. Tento posun je nejvíce patrný v jeho pozdních dílech, kde se geometrická mřížka mění v sérii malých, pulzujících čtverečků barvy.

• Broadway Boogie Woogie, kolem roku 1943

Technika a umělecký styl

Plátno se stává místem absolutní redukce. Piet Mondrian odstraňuje náhodné detaily fyzického světa, aby se dotkl strukturální pravdy. Jeho technika spoléhá na přesné, čisté linie a ploché plochy barev, které odmítají naznačovat hloubku nebo texturu. Neexistuje zde žádné tahy štětcem, které by rozptylovaly oko; zbývá pouze průsečí el formy a prostoru. Snaží se vyjádřit univerzální pravdy prostřednictvím čisté abstrakce a posouvá se od pouhé imitace přírody směrem k vizuálnímu jazyku esenciálního řádu.

Tento řád je řízen neústupnou geometrií. V jeho zralém období je slovní zásoba omezena na nejjednodušší kombinace rovinných čar a pravých úhlů. Působí v rámci přísného rámce horizontálních a vertikálních směrů. Tato věrnost mřížce je tak absolutní, že se proslavil vyhýbáním se diagonálním liniím, které vnímal jako odchylku od fundamentální rovnováhy, za níž celý svůj život usiloval. Napětí v jeho díle tedy nevzniká z pohybu, ale ze vypočítaného balancu těchto průsečných płoch.

• Composition with Red, Blue and Yellow
• Composition with Red, Black, Blue, Yellow and Grey
• Broadway Boogie Woogie

Dědictví a vliv na moderní kulturu

Mondrianova mřížka se sahá daleko za rám plátna. Logika pravého úhlu a primární paleta barev se šíří ulicemi moderního města a projevuje se v architektonické strukturální jasnosti i v precizních uspořádáních typografie a grafického designu. Tento vizuální jazyk zůstává v současné krajině neustálou konstantou, která se objevuje v čistých kompozicích moderních obalů i v odvážných návrzích reklamy.

V roce 1965 tato estetika vstoupila do světa vysoké módy. Yves Saint Laurent přetvořil geometrické principy tohoto hnutí do své slavné Mondrian Collection. Z této vize vzniklo šest koktejlových šatů, které využívaly předbarvené látky k vytvoření barevných bloků a grafických černých linií. Tyto oděvy nebyly pouhým vzorem; byly sestaveny z jednotlivých kusů látky tak, aby linie plynule navazovaly na švy, čímž si zachovaly pocit strukturální integrity i při pohybu.

Tento vliv trvá i v tom, jak organizujeme vizuální informace. Napětí mezi těžkými černými pruhy a primárními barvami – červenou, modrou a žlutou – stále diktuje rytmus velké části moderní vizuální kultury.

Kde dnes spatřit jeho díla

Cesta za pochopením Mondrianovy vizuální logiky nás vede skrze významné instituce rozmístěné po celé Evropě i v Severní Americe. V jeho rodné Nizozemsku hraje klíčovou roli Kröller-Müllerovo muzeum v Otterlo, které vázne významnou stopu jeho tvorby díky šesti jeho dílům. Nedaleko od něj pak Kunstmuseum Den Haag uchovává kusy, které zachycují jeho ranější, figurativnější období přechodu, mezi něž patří například i Devotion.

Evoluce směrem k čisté abstrakci našla svůj domov i ve Spojených státech. Kimbell Art Museum ve Fort Worth uchovává tři jeho díla, zatímco Metropolitan Museum of Art v New Yorku nabízí pohled na díla z období jeho vývoje. Tyto sbírky představují fascinující možnost sledovat celou jeho cestu – od naturalistických krajin mladistvého umělce až po rigidní, rytmické mřížky jeho posledních let.

• Devotion
• Composition with Red, Blue and Yellow
• Broadway Boogie Woogie