Fruit stall

Raný život, rodina a vzdělání

Příběh, který napsal Niko Pirosmani, začíná v zapadlé vesnici Mirzaani, v gruzínském regionu Kačheti. Narodil se kolem roku 1862 jako nejmladší z čtyř dětí Aslana Pirosmanashvilieho a Tekle Toklikišviliové. Jeho raná léta byla rytmem tvořená prostým, venkovským životem, avšak klid jeho domácnosti byl jen krátkodobý. Po tragické smrti rodičů zůstal chlapec osamotněn, jako sirotek, který musel čelit světu, jenž mu nenabídl žádnou jistotu ani formální vodítko.

Po této ztrátě ho přijaly do své péče dvě starší sestry. Osud ho však postupně vzdaloval od rodinných vinic a vedl směrem k rušným ulicím Tbilisi. Právě během života v domácnosti rodiny Kalantarovových se jeho obzory začaly rozšiřovat daleko za hranice pouhého přežití. Právě tam získal schopnost číst a psát v gruzínštině i ruštině, což se mu později stalo cenným společníkem při práci v nekonečných řadách povolání, která v hlavním městě vykonával.

Niko Pirosmani nikdy nehledal strukturované lekce v akademii ani vedení od uznávaného mistra. Byl to umělec, který se vyučil sám, svou vizi si vypracoval skrze neustálé pozorování a nutnost čelit svému osmu. Místo aby se držel zavedených pravidel perspektivy nebo akademické tradice, důvěřoval pouze vlastním očím při interpretaci světa kolem sebe. Tato absence formálního vzdělání znamenala, že jeho cesta byla samotářská, zrodila se z tiché a neústálé zvědavosti o životě, který viděl rozprostřený v ulicích i na polích Gruzie.

Život a tvorba v Tbilisi

Když se kolem roku 1870 objevil v pulzující metropoli Tbilisi, mladík se ocitl v neustálém pohybu, v životě definovaném neustálým hledáním cesty a různými pracemi. Neměl k dispozici luxus uměleckého studia ani pohodlí ochránce umění; místo toho hledal obživu v řadě skromných řemesel. Svá nejdřívější léta trávil jako domovní malíř a vápenník, který nanášel barvu na stěny města, a jako malíř vývěsek, jež překládal potřeby místních obchodníků do vizuálních podob. Tato období byla neustálým bojem o stabilitu, kdy se pohyboval mezi rolí sazbače v tiskárně a prostého dělníka v nekonečném náročném ruchu města.

Jeho cesta městem byla poznamenána neklidnou, až znepokojivou energií. Aby přežil kruté chudobní časy, přijímal jakoukoli práci, od kuchaře až po průvodčí na Transkavkazské železnici. I po období stráveném jako pastýř v mládí vyžadovalo městské prostředí Tbilisi jiný druh vytrvalosti. V roce 1893 se pokusil o pevnější kotvu tím, že spoluzaložil mléčnou farmu – podnik, který měl ukotvit jeho nejistou existenci. Přesto však neodolatelný tah štětce zůstával stále přítomen, často pevně spjat s samotnou nutností přežití.

Obchodníci z Tbilisi se díky své práci stali jeho nejčastějšími společníky. Zamavali ho k tvorbě vývěsek pro své obchody, ale hledali jeho talent i pro mnohem osobnější záležitosti. Maloval portréty a různé scény, které často vyměňoval za prostou, ale nezbytnou potřebu – teplé jídlo v místní krčmě. Tento cyklus práce a umění definoval jeho přítomnost ve městě; plul mezi rolí řemeslníka a tvůrce, zatímco jeho život byl tichým tancem na samotném okraji společenského tissuha města.

Patronáž, dílna a zakázky

Život v Tbilisi byl neustálým bojem o přežití a po většinu svého času v hlavním městě se umělec pohyboval mezi místními hostincemi. V těchto polomračných prostorách často neměl ani mince v nárazce, a tak své obrazy vyměňoval za teplá jídla. Tato díla vzniklá v hospodách, zroděná z nouze a okamžitých potřeb hladových, se nakonec dostala do očí těch, kteří skutečně porozuměli jeho vizi. V roce 1913 ruský malíř a gruzínský spisovatel tyto kusy objevili a rozpoznali talent, který se rozkvétal v temných stínech sociálního života města.

Jeho ambice však nebyly omezeny pouze na výměnu jídla za umění. V roce 1882 se pokusil o formálnější způsob obživy tím, že vstoupil do partnerství s Georgem Zaziashvili. Společně otevřeli malířskou dílnu s cílem založit firmu na výrobu výtvarných štítů. Hledali zakázky u obchodníků a kupců a pracovali na vytváření dekorativních nápisů, které tehdy zdobily ulice města. Ačkoliv dílna čelila nesmírným nástrahám nestabilní existence, představovala období organizovaného úsilí, jak proměnit jeho talent k malování v udržitelný řemeslný obchod.

Technika a umělecký styl

Jego ruka se pohybovala s jedinečnou, nefalšovanou upřímností, která zcela míjela formální pravidla akademie. Místo aby hledal dokonale hladký povrch tradičního plátna, často volil černý voskovaný plátno nebo černou voskovanou látku, na nichž jeho pigmenty získávaly nový život. Tento výběr podkladu diktoval specifický vizuální jazyk, v němž se z temného pozadí vynořovaly zjednodušené tvary a odvážné barvy. Nezajímala se o složitou matematiku tradiční perspektivy; místo toho se spoléhal na záměrný nedostatek hloubky, aby své subjekty vystrčil přímo před diváka. Jeho kompozice často upřednostňovaly frontální umístění postav, čímž vytvářely přímé a okamžité setkání mezi pozorovatelem a namalovaným motivem.

Duše jeho tvorby spočívala v tichých rytmech venkova a v přítomnosti živých bytostí. Byl jediným gruzínským animalistou, který našel hluboký způsob, jak vykreslit podstatu zvířat a ptáků skrze naivním a primitivistickým prismatem. Zatímco ostatní hledali velkolepost města, on odvrátil svůj pohled od městských krajin a preferoval upřímnou prostotu venkovského života. Jeho tahy štětcem zachycovaly ducha jeho námětů skrze esenciální tvary spíše než skrze precizní detaily, čímž obdaroval i ty nejobyčejnější scény tichou, vážnou důstojností.

• Musha s vínem
• Gruzínka s tamburínou
• Medvědě v mládí
• Koza

Poslední roky a smrt

Poslední roky života umělce byly poznamenány hlubokým a osamělým bojem o přežití. Zatímco se toulal mezi zadiměnými hospodami Tbilisi, jeho umění se stávalo často pouhou formou směny, kdy za své obrazy dostával jen teplá jídla v zoufalém pokusu přemáhnout hlad. Tato nejistá existence nakonec vyčerpala i jeho fyzické síly. V roce 1918 zemřel na selhání jater a následky chronické podvývyvy. Jeho odchod byl tichou a tragickou událostí; zemřel v nemocnici a okolnosti jeho pohřbu byly tak nejasné, že jeho pozůstatky nebyly nikdy nalezeny na místě jeho provizorního pohřbení.

V okamžiku své smrti zůstal naprosto bezdomý a chudý, bez jakéhokoli významného uznání ze strany tehdejšího etablovaného uměleckého světa. Žil a umíral v stínu společnosti, která jeho jedinečnou vizi v podstatě přehlédla. Teprve deset let po jeho odchodu začala být jeho tvorba znovu objevována, což nakonec vzalo jeho jméno do popředí pozornosti lidí, kteří v jeho talentu později viděli skrytý poklad. Po dlouhou dobu zůstával člověk, jenž dokázal zachytit samotnou duši gruzínského národa, zapomenutou postavou, stínem bloudícím na okrajích velkoměsta.

Odkaz a vliv

Ačkoliv Niko Pirosmani zemřel v naprosté zapomnění, uznání, které po jeho smrti následovalo, bylo hluboké a neotřesitelné. Jeho tichá a naprosto jedinečná vize se nakonec dostala k uším vlivných osobností, které jeho talent prosazovaly a pomohly jeho dílu proniknout do vědomí širšího uměleckého světa. Tito obhájci v jeho obrazech spatřili syrovou, nezkrocenou sílu, která přesahovala hranice akademického vzdělání, a jeho přítomnost byla jasně cítit již při první velké výstavě gruzínských malířů v roce 1918. Jeho vliv se šířil vlnami skrze avangardu a zasáhl samotné základy hnutí jako je primitivismus. Dokonce i velký Pablo Picasso byl hluboce ohromen energií, která vyvěrá z jeho kompozic.

Ve své domovině se stal národní ikonou, postavou, jejíž život i umění jsou neoddělitelně spleteny s identitou Gruzie. Jeho obrazy, často nanášené na černý voskovaný plátno, stále přitahují zápoje diváků do muzeí v Tbilisi i daleko za její hranice. Člověk, který kdysi vyměňoval své skici za prostý pokrm, je dnes ústřední postavou v dějinách umění své země. Jeho odkaz je uchováván ve sbírkách několika významných institucí, kde jeho upřímné zachycení venkovského života a lidského charakteru zůstává předmětem hlubokého zkoumání.

• Portrét Zhdanevichova
• Gruzínská svatba
• Musha s vínem
• Královna Tamar