The Deceased Dimas

Raný život a rodinné zázemí

Coyoacán v Mexico City se stává kulisou pro narození Magdaleny Carmen Friedy Kahlo y Calderón, které nastalo 6. července 1907. Její domácnost představuje fascinující střetování různých rodokmenů. Její otec, Guillermo Kahlo, pracoval jako německo-mexický fotograf, zatímco její matka, Matilde, v sobě nesla dědictví původních obyvatel Ameriky i španělských předků. Tato rodinná scéna formuje raná léta Frida Kahlo, dítě, jehož fyzická realita se pod tíhou nemoci začíná neúprosně měnit.

V šesti letech ji zasáhne dětská obrna. Tato nemoc jí zanechá trvalou kulhavost, fyzický náznak, který bude doprovázet i její dospělý život. Prožívá dětství definované touto zranitelností, přestože její intelektuální prostředí zůstává neustále aktivní. V roce 1922 nastoupí na Národní přípravnou školu v Mexico City jako jedna z pouhých třiceti pěti studentek v celé instituci. V prostoru dominujícím mužům se projevuje jako odvážná a neústupná osobnost.

Život definovaný fyzickou bolestí

Trajektorie života, který vedla Frida Kahlo, se v roce 1925 prudce a násilně změnila. Horlivá nehoda autobusem rozbila její realitu na kusy a zanechala v ní katastrofická zranění, včetně zlomenin páteře, pánve a nohy. Tento náraz nebyl pouze okamžitým šokem, ale stal se trvalým stavem její existence. Frida čelila celoživotním lékařským zákrokům, které v důsledku jejích zranění nakonec dosáhly celkem 35 operací. Fyzická námaha byla neúprosná, neustálým společníkem, který diktoval rytmus jejího bytí.

Obnova začíná v tichu a nehybnosti izolace. Spoutaná sádrovými dlahami a omezená neschopností svého zraněného těla, obrátila svůj pohled k upravenému stojanu na obrazy, který umožňal malování v poloze vleže. Tento nástroj proměnil její lůžko v pracovní dílnu. Začala malovat a obrátila svůj pohled dovnitř, aby se postavila traumatu, které bylo vrytto do jejích kostí. Autoportrét se stal její primární metodou orientace v životě, způsobem, jak dokumentovat realitu vlastního utrpení. Jak kdysi řekla: „Maluji sama sebe, protože jsem často sama a jsem tím tématem, které znám nejlépe.“

Její plátno se stalo místem konfrontace. Ona neobrááží pouze svou podobu; využívá médium k tomu, aby zpracovala visceraální, hlubokou zkušenost vlastní křehkosti. Bolest není v jejích dílech pouze pozadím, ale samotnou podstatou jejího vizuálního jazyka.

Manželství a umělecký rozkvět

V roce 1929 se Frida Kahlo provadí mexickému muralistovi Diego Rivera. Toto spojení bylo nestálou silou, bouřlivým vztahem definovaným intenzivní vášní i častými nevěrami. Jejich život se pohyboval mezi ateliéry v Mexiku a městskými krajinami San Francisca v Kalifornii a New Yorku. Uprostřed tohoto emocionálního neklidu dochází k osobní transformaci; kolem roku 1935 se rozhodne pro změnu své identity a z svého jména vynechá písmeno „e“, čímž přechází z Frieda na Frida.

Její tahy štětcem se začínají sbíhat v unikátní vizuální jazyk. Odmítá prostou imitaci reality a místo toho prolomuje ploché tvary a zářivé barvy mexického lidového umění s prvky realismu a surrealismu. Tento styl se stává jejím hlavním nástrojem pro zvládání života poznamenaného rozlukou i pojednáním. Ona jen tak neobráá své okolí; ona konstruuje symbolickou realitu, aby dokázala zpracovat svou vlastní existenci.

• 1931: Frida y Diego Rivera
• 1937: Fulang-Chang and I
• 1938: Autoportrét

Symbolické dílo a klíčová díla

Plátno se stává místem visceraálního střetu. V díle Henry Ford Hospital (1932) je scéna syrová a klinická; zachycuje její potrat prostřednictvím éterické kompozice plodu, květu, pánve a šneka, které jsou všechny propojeny provazky žil. Tento neúprosný pohled se rozprostírá i do její vlastní fyzické anatomie. V obraze The Broken Column (1944) je její trup rozestoupěn, aby odhalil místo páteře hroutící se ionickou sloupek, který drží pohromadě popruhy a je prostoupená hřebíky. Bolest není v jejích dílech jen něco, co se prožívá; je ona externalizována skrze tyto těžké, strukturální metafory.

V její portrétní tvorbě dochází k násilnému rozštěpení identity. The Two Fridas (1939) zachycuje dualitu její vlastní existence po rozvodu s Riverou a představuje dvě verze ní samé, propojené společným oběhem krve. Tato neustálá preoccupation s vlastním já je v jejím díle konstantou; z celých 143 jejích obrazů je alespoň 55 autoportréty. Vlastní podobu využívá k průzkumu složitostí své existence, přičemž ji často obaluje vrstvami symbolického významu. V obraze Self-Portrait with Thorn Necklace and Hummingbird (1940) se jí kolem krku obouvají trny, které symbolizují její neustálou bolest, zatímco kolibří visí v nehybném klidu jako symbol naděje a odolnosti.

• The Two Fridas (1939)
• Self-Portrait with Thorn Necklace and Hummingbird (1940)
• The Broken Column (1944)
• Henry Ford Hospital (1932)

Odkaz a kulturní dopad

Rozsah jejího vlivu se po její smrti dramaticky změnil. Ačkoliv za života žila ve stínu muralistického hnutí, její pověst po smrti vyletěla k nebesům. K 80. letům minulého vyvolala vlna knih zaměřených na její život a tvorbu, která její podobu vynesla do globulního vědomí. Stala se postavou, která otestovala tradiční genderové role a společenské očekávání, a využila vlastní podobu k přímému konfrontování diváka. Její přítomnost se přesáhla rámec plátna a pro mnohé se stala symbolem odolnosti a vnitřní síly.

André Breton ji v rámci surrealistického hnutí uznal a popsal její umění jako stuhu obepínající bombu. Toto přirovnání vystihuje napětí mezi jejími křehkými tvary a explozivní povahou jejích témat. Ona jen tak nemalovala; ona konstruovala vizuální jazyk identity, který rezonoval daleko za hranicemi Mexika. Její život a její boj se staly součástí širšího kulturního dialogu o ženské zkušenosti a politice identity.