Boy with Hand to Face

Život Egon Schiele

Tulln v Dolním Rakousku tvoří kulisy počátku života, který prožil Egon Schiele. Narodil se 12. června 1890 a vstoupil do světa definovaného rigidními strukturami Rakousko-uherské monarchie. Jeho otec, Adolf Schiele, působil jako nádražní důstojník u Rakouských státních železnic. Jeho matka, Marie, se rodila pod příjmením Soukupová. V rámci rodiny vyrůstá Egon spolu se svými třemi sestrami: Elvirou, Melanií a Gertrudou.

Stabilita tohoto domácího života se však brzy narušuje. Stín nemoci se šíří domácností a zanechává trvalou stopu v psychice mladého umělce. Tyto osobní otřesy jen tak nezmizí; vtavují se do samotné morkoviny jeho budoucí tvorby. Prochází světem s citlivostí k vlastní smrtelnosti, která mu v konečném důsledku určí místo v dějinách rakouského expresionismu. Jeho existence se stává neustálým zápasem o to, jak přemítnout vnitřní napětí na povrch plátna.

Jeho cesta ho vede do centra proměňající se evropské krajiny. Naviguje mezi napětím tradičních akademických očekávání a rostoucí potřebou syrové, psychologické pravdy. Život, který prožil Egon Schiele, je řetězcem intenzivních a často nepříjemných konfrontací s lidskou existencí. Nesnaží se zobrazit svět tak, jak jej vidí oko, ale tak, jak vibruje v lidském nervovém systému.

Raný život, rodina a vzdělání

Klidná idylika Schieleho mládí se tříští v roce 1904. Jeho otec, Adolf Schiele, nádražní správce, podléhá syfilisu. Tato nemoc, kterou si přinesl z svatební cesty do Triestu, zanechává rodinu v chudobě a mladého umělce psychicky poznamenává stín jeho otcovy mentální zmatenosti a hněvu. Egon vyrůstá se svými třemi sestrami, Elvirou, Melaní a Gertrudou, pod dohledem svého švácova, Leopolda Czihaceka. I v těchto bouřlivých letech v něm přetrvává fascinace vlaky – motiv, který se později objeví i v jeho dílech.

Formální vzdělání začíná pod vedením tutora Ludwiga Karla Straucha. Do roku 1906 se Schiele stěhuje do Vídně, aby studoval na Akademii výtvarných umění (Akademie der bildenden Künste). Atmosféra je však rigidní. Zjišťuje, že je stále více v rozporu s ultra-konzervativním výukou profesora Christiana Griepenkerla. Tento třecí bod se stává neudržitelným. Po třech letech procházení těmito přísnými akademickými tradicemi Schiele celou Akademii opouští, aby si vybudoval vlastní, nezávislou cestu.

Zlom nastává ve chvíli, kdy se setká s postavou, jako je Gustav Klimt. Uznávaný umělec se stává jeho mentorem, poskytuje mladému malíři modely a představuje ho kruhům vídeňské Secese. Toto spojení naznačuje přechod od studenta bojujícího proti tradici k ústřední postavě nastupující avantgardy.

Umělecký rozvoj ve Vídni

Vídeň se stává středem Schieleho tvůrčího tření. Prochází uměleckými kroužky města, až se nakonec setká s Gustavem Klimtem. Toto setkání představuje zásadní zlom v jeho životní i umělecké dráze. Ačkoliv nasává vliv svého mentora, Egon Schiele jen tak prostě nereprodukuje dekorativní vzory Secese. Místo toho začíná odstraňovat veškerou ornamentiku a hledat hlubší, visceraální pravdu. Do roku 1909 se aktivně vyměřením proti zavedenému řádu stává spoluzakladatelem skupin Neues Wiener Kunstgruppe a Neukunstgruppe. Tyto hnutí signalizují jeho definitivní odklon od tradice.

Jeho přítomnost ve městě je charakterizována neklidným pohybem mezi pulzujícími urbanistickými centry a klidnějšími předměstími. Působí ve Vídni, Kremsi, Klosterneuburgu, Neulengbachu i v Praze. Tento geografický rozptyl zrcadlí jeho psychologický rozvoj. Jeho umění se vytrácí z formálních omezení raného výcviku směrem k syrovému, neochraněnému zkoumání lidské existence. Napětí tehdejší éry je hmatatelně patrné v jeho neustále se vyvíjejících skicích a kompozicích.

• Portrét Leopolda Czihaceka, 1907
• Portrét uměleckého kritika Arthura Roesslera, 1910
• Kompozice se třemi mužskými akty, 1910

Technika a expresionistický styl

Línie je hlavním motorem Schieleho vize. Nejde jen o pouhé obkreslení tvaru; ona vibruje nervózní, neklidnou energií. Egon Schiele využívá expresivní čáru k mapování psychologického napětí, což se často projevuje v zkroucených pózách a deformovaných tělesných siluetách. Postavy působí protáhlé, jejich končetiny jsou natažené nad rámec přirozených proporcí, aby vyjádřily pocit znepokojení. Nejde o snahu o anatomickou dokonalost, ale o pokus odhalit vnitřní stav subjektu. Tóny pleti se často jeví jako vyčamravené nebo nemocně nažloutlé, což zdůrazňuje pocit křehkosti a fyzické zranitelnosti.

Jeho technický přístup se liší podle zvoleného média, avšak intenzita zůstává neochvějná. Ve svých akvarelech využívá volné barevné lavury k vytvoření hloubky a nálady, přičemž často nechává velkou část papíru prázdnou, aby prohloubil pocit izolace. Při práci s olejem na plátně nese tah štětcem stejnou trhanou naléhavost, kterou nacházíme v jeho kresbách. Kromě dvourozměrné roviny zkoumal Egon Schiele i tvar prostřednictvím sochařství, kdy pracoval s hlínou a sádrou, aby zachytil tíhu lidské přítomnosti.

• Self-Portrait with Black Vase and Spread Fingers
• Death and the Maiden
• The Family

Klíčová díla a tematika

Plátno se pro něj stává prostorem psychologické vykopávky. Egon Schiele konfrontuje tíživou přítomnost smrti, sexuality, úzkosti a izolace skrze objektivní a nekompromisní pohled. V roce 1915 vytvořil dílo Smrt a panenka, ve kterém se smrtelnost střetává s erosem. Postavy existují v neustálém napětí, které odráží vnitřní boj definující jeho uměleckou vizi. Často se vrací k lidské formě, aby vykreslil tyto neviditelné stavy, a využívá tělo jako nádobu pro veškeré složitosti bytí.

Autoportrét slouží jako jeho opakovaná metoda introspekce. Nepokouší se o prezentaci uhlazeného obrazu, ale spíše o zobrazení zranitelnosti, často se objevuje v zkroucených nebo vyčvrtlých podobách. V obraze Autoportrét s physalis využívá rostlinu physalis jako opakující se motiv. Tato rostlina, se svou křehkou a papírovou slupkou, symbolizuje pomíjivost a fragilitu života. Tento botanický prvek ukotvuje jeho fascinaci rozkladem a prchavou povahou lidské existence.

Jeho intimní vztahy nacházejí svou cestu i do jeho kompozic. V roce 1915 namaloval Portrét Edith Schiele, čímž zachytil svou manželku způsobem, který odráží jeho specifický expresivní jazyk. Jeho subjekty málokdy působí staticky; pulzují nervózní energií, která zrcadlí proměnlivé sociální i psychologické krajiny tehdejší éry. Následující díla představují významné milníky v jeho zkoumání těchto témat:

• Smrt a panenka (1915)
• Autoportrét s physalis
• Portrét Edith Schiele (1915)

Pozdní léta a smrt

S příchodem první světové války se krajina Schieleho života dramaticky mění. Sňatkem s Edith Harms vstupuje do období, které představuje zásadní osobní transformaci. Stabilitas manželství však byla rychle narušena neúprosnými nároky konfliktu. Schiele byl povolán k vojenské službě, což ho vystavilo chaosu a devastaci, které válka nesla ze svého dosahu.

Konec přichází s náhlou, biologickou krutostí. V roce 1918 zasáhla Vídeň pandemie španělské chřipky. Virus si vybral Schieleho v jeho 28 letech. Umřel 31. října 1918. Jeho odchod nastal krátce po smrti jeho manželky Edith, která podlehla stejné nemoci. Umělecký život skončil náhle, a zanechal po sobě dílo, které v sobě zachytilo napětí světa v procesu naprostého kolapsu.

Odkaz a umělecký vliv

Egon Schiele se na počátku 20. století vyprofiloval jako jedna z klíčových postav rakouského expresionismu. Jeho odklon od dekorativního zlata secesního hnutí směrem k hlubší, visceraální a psychologickému zkoumání lidské formy zásadně změnil trajektorii figurativního malířství. Oděhlil povrchnost, aby vykreslil mapu nervové soustavy, a využil trhané, neklidné linie k zachycení zachvátění úzkosti i touhy. Tento důraz na vnitřní krajinu namísto idealizované krásy ho ugruntoval jako významného figurativního malíře své éry.

Dozvuk jeho díla sahá daleko za hranice Vídně. Následné generace umělců nacházejí v jeho radikální upřímnosti předchůdce, zejména ti, které přitahují temnější a komplexnější vrstvy lidské psychiky. Jeho schopnost přeložit osobní trauma a existenční napětí do univerzálního vizuálního jazyka zaručuje jeho trvalou přítomnost v diskurzu moderního umění. Dnes jsou jeho obrazy zastoupeny v nejvýznamnějších sbírkách světových muzeí, kde jsou uchovávány jako nezbytné svědectví psychologických proměn jeho doby.

• Self-Portrait with Physalis
• Couple Embracing
• Field Landscape (Kreuzberg near Krumau)
• Death and the Maiden

Kde dnes spatříte jeho díla

Hmotnost Schieleho tvorby je nejvíce cítit ve Vídni. Leopold Museum uchovává obrovskou koncentraci jeho děl, které zachovávají syrovou energii jeho skic a obrazů. V blízkosti se nachází Österreichische Galerie Belvedere, která pohospodářuje významnými plátny, mezi něž patří například Smrt a panenka (1915). Institucionální krajina města dále stráží jeho odkaz prostřednictvím Kunsthistorisches Museum a Albertiny, jež v sobě obě uchovávají klíčové kusy jeho životního díla.

Mimo rakouskou metropoli nabízí Egon Schiele Art Centrum v Českém Krumlově v České republice vyhrazený prostor pro jeho tvorbu. Toto muzeum sleduje jeho evoluci prostřednictvím trvalé sbírky, která zahrnuje akvarely a inkoustové kresby. Navštěvníci zde mohou v tomto prostředí, které se zaměřuje na rozvoj jeho expresivního stylu, naplno pocítit specifickou intenzitu jeho kresby.

• Smrt a panenka (1915)
• Autoportrét s physalis
• Objímající se pár
• Rodina