Dva růže na stolu

Raný život, rodina a vzdělání

Édouard Manet se narodil v Paříži 23. ledna 1832. Vyrostl v prosperousném domácím prostředí jako nejstarší syn muže, který zastával významnou funkci na francouzském Ministerstvu spravedlnosti. Jeho otec pro něj viděl zcela jinou cestu, spíše v námořnictví nebo v právu – prestižní povolání, která odpovídala jejich společenskému postavení. Chlapec se pokusil tento směr následovat, ale dvakrát neuspěl u přijímacích zkoušek na námořní akademii. Toto neúspěšné období však jeho pozornost neúmyslně přesměřovalo směrem k malířskému ateliéru. Nakonec představil otci portfolio svých obrazů, aby mu dokázal svou oddanost umění, čímž konečně získal svolení k formálnímu studiu.

V letech 1850 až 1856 prošel výcvikem ve studiu Thomas Couture. Ačkoliv zde získal technické základy akademického malířství, jeho oči se často upíraly k Louvru. V galeriích trávil značnou část svého času, když tak stál před plátny starých mistrů a studoval jejich metody. Pozorně si prohlížel, jak pracují se světlem a formou, vstřebával lekce minulosti a zároveň se připravoval na to, že najde svou vlastní, unikátní cestu. Toto období intenzivního studia mu poskytlo technický základ, který mu v budoucnu umožnil odvážně se vzdalovat od tradic.

Technika a umělecký styl

Povrch plátna odhaluje záměrné odstoupění od leštěného, téměř neviditelného dokončení, které vyžadoval Salon. Místo aby umělec stíral stopy po tahách štětcem, setkáváme se s viditelným, energickým nanášením pigmentu, známým jako facture. Tento přístup staví do popředí samotnou fyzickou realitu barvy. Díky technice alla prima, neboli malbě na mokro, jsou barvy nanášeny, dokud jsou ještě čerstvé, což dodává dílu okamžitou kvalitu a vyhýbá se pomalému, vrstvenému budování typickému pro tradiční akademické metody. Tato metoda umožňuje určitou spontaneitu v tom, jak je zachycována světla a atmosféra.

V konstrukci forem je patrná výrazná plochost. Volné vedení štětcem se vyhýbá těžkému modelování, které se běžně používá k vytváření hlubokých, třírozměrných iluzí. Místo toho působí obrazový prostor často stlačeně. Tento efekt je ještě prohlouben použitím silných, kontrastních tónů. Namísto spoléhání se na plynulé barevné přechody pro definování tvaru využívá dílo často prudké změny luminance, které naznačují fragmentované, moderní světlo velkoměsta. Tento odmítnutí matematické perspektivy a bezproblémového blendingu vytváří pocit okamžitosti, jako by se obraz skládal přímo před očima diváka.

Skandál moderních témat

Středina šedesátých let 19. století přinesla sérii konfrontací s veřejným míněním. V roce 1863 se Salon des Refusés stal scénou pro díla, která oficiální porotou byla odmítnuta. Mezi nimi bylo i Le Déjeuner sur l'herbe, obraz, který okamžitě vyvolal bouři. Tento snímek nespoléhal na obvyklé mýtické nebo biblické výmluvy k prezentaci nahoty; místo toho umístil nahou ženu do piknikové scény vedle dvou plně oblečených mužů. Tento odmítnutí poskytnout historický nebo božský kontext zanechalo diváka s ničím jiným než s syrovou přítomností současného života.

Napětí pouze narostlo v roce 1865 s výstavou díla Olympia. Toto dílo bylo považováno za nejšokující položku na Salonu. Manet převzal kompozici Titianovy Venuše Urbinské a zbavil ji ochranné vrstvy mýtu, čímž nahradil bohyni současnou prostituťkou. Ona neodvracela zrak ani neprovokovala pohled plný obdivu; hleděla zpět s takovou přímočarostí, kterou mnozí považovali za znepokojivou. Kritici soustředili svůj hněv na tento nedostatek idealizace a na naléhavou přímočarost tématu.

Kromě volby témat si kritiku získal i způsob nanášení barvy. Mnoho pozorovatelů útočilo na viditelné, energické tahy štětcem a nedostatek uhlazeného, bezproblémového finále. Viděli v nich chyby v perspektivě a nesoulad s tradičními pravidly decorum. To, co někteří nazývali neschopností, jiní rozpoznali jako záměrné rozhodnutí ukázat realitu barvy na plátně, nikoliv okno do snu.

Klíčová díla a hlavní obra

V roce 1861 vytvořil Španělského zpěváka, dílo, které mu v Salonu přineslo čestné uznání. Obraz zachycuje modelku v andaluuském kostýmu, jak drží kytaru způsobem, který naznačuje, že na struny sahají prsty levonožce, ačkoliv nástroj je naladěn pro pravonožce. Tato drobná, záměrná chyba sousedí se stereotypní španělskou naturou umístěnou u nohou modelky.

Jeho tahy štětcem se často dotýkaly toho okamžitého i politického. V roce 1867 namaloval Popravu císaře Maximiliána z Mexika. Později, když se mu v pozdních 70. letech 20. let minulého začalo narušovat zdraví, jeho pozornost ustoupila k menším, intimnějším tématům. Do roku 1882 dokončil Bar v Folies-Bergère, obraz, který zachycuje atmosféru moderní kavárny s pocitem psychologické nejednoznačnosti. Konec života, kolem roku 1883, zasvětil zátiším, jako je například Dvě růže na ubrusu.

• Španělský zpěvák (1861)
• Poprava císaře Maximiliána z Mexika (1867)
• Bar v Folies-Bergère (1882)
• Dvě růže na ubrusu (cca 1883)

Společenský kruh, rivalové a vlivy

Jego tah štětcem v sobě nese tíhu mistrů, které studoval v Louvru. Aby našel svou vlastní cestu, hledal inspiraci v dramatickém světle Caravaggia a plynulých, temných tónech Velázqueze. Od Goyy si převzal určitou přímočarost, která zcela vytrvávala potřebu uhlazovaných, akademických povrchů. Nešlo o pouhé studie; byly to nástroje, které použil k rozbití očekávání Salonu. Místo postupného míchání odstínů upřednostňoval přítomnost jediného, silného a výrazného barvoplynu.

V pařížských kavárnách a intelektuálních kruzích se pohyboval mezi lidmi, kteří měli definovat celou jednu éru. Sdílel prostory i myšlenky s Claude Monetem a Edgarem Degasem, muži, kteří stejně jako on tlačili do neznáma a testovali hranice toho, čím může být malba. Jeho osobní život byl rovněž neoddělitelně spleten s avantgardou; jeho švagachou byla umělkyně Berthe Morisot. Ačkoliv často usiloval o uznání oficiálních institucí, jeho skutečnými rovnomocovníky byli ti, kteří tvořili ve stínu zavedených akademií.

Našel si raného a hlasitého obránce v jednom z psavců, který v jeho kontroverzních plátnech viděl budoucnost. Tento zastánce publikoval nadšené zprávy o jeho díle, čímž pomohl definovat jeho postavení v rychle se měnícím uměleckém světě. I když veřejnost reagovala na jeho moderní náměty s nepřátelstvím, tato podpora poskytla nezbytnou protiváhu kritikům, kteří považovali jeho styl za nedokončený a témata za nevhodná. Édouard Manet zůstal postavou zachycenou mezi starým světem Akademie a novou, neklidnou energií ulic.