David and Goliath (Recto) Ručně malováno olejem, přímo pro vaše stěny

Daniele da Volterra: Sochař tajemství a proměnlivých forem

Daniele Ricciarelli, narozený v prastarém etruském městě Volterra kolem roku 1509, se nakonec proslavil jako Daniele da Volterra – jméno neoddělitelně spojené jak s uměleckou brilancí, tak s kontroverzí. Jeho život se odehrával na pozadí renesanční Itálie, období vášnivé kreativity a proměnlivých náboženských citění. Po počáteční službě u siestrských mistrů, jako byli Il Sodoma a Baldassare Peruzzi, se jeho osud dramaticky změnil, když zamířil do Říma. Zde byl vtáhnut do okruhu Michelangelova učení – vztahu, který hluboce formoval jeho umělecký vývoj a nakonec definoval jeho odkaz. Daniele nebyl jen malířem či sochařem; byl mistrem adaptace, zručný řemeslník, který dokázal obratně navigovat mezi požadavky mocných patronů a zároveň zpochybňovat zavedené normy uměleckého světa.

Danieleovy rané roky byly poznamenány neklidným hledáním poznání a zkušeností. Svá dovednosti si zdokonaloval pod vedením Perina del Vagy, přičemž se podílel na velkolepých freskách v prestižních římských palácích. Nicméně právě jeho spojení s Michelangelem se ukázalo jako transformativní. Čistá síla Michelangelova génia v Daniele zapálila touhu napodobovat a překonat svého mentora. Tato ambice se projevovala nejen pilným studiem, ale i ochotou přímo zasahovat do Michelangelových návrhること – praxe, která později vyvolala značné debaty a nakonec mu vynesla nešťastnou přezdívku „Il Braghettone“, tedy „výrobce kalhot“.

Stín Posledního soudu

Danieleho nejznámější příspěvek k dějinám umění leží uvnitř fresky Poslední soud ve Sixtinské kaplici. V roce 1565, krátce poté, co Trolecký koncil odsoudil nahotu v náboženském umění, byl Daniele pověřen zakrytím odhalených těl Krista a jeho učedníků. Místo aby je jednoduše pokryl záhořím – což byla v té době běžná praxe – zvolil Daniele neuvěřitelně odvážnou strategii: pečlivě přes figury rozmístil objemné oděvy a listy fíkovníku přes pohlavní orgány a zadní části postav. Tato intervence, která měla za cíl uklidnit konzervativní citění církve, nakonec vyústila v hluboce znepokojivý efekt a proměnila fresku v bizarní a znepokojivý spektakl.

Kontroverze kolem Danieleho díla sahala daleko za hranice estetických obav. Byl obviňován z úmyslné změny Michelangelových původních návrhů, což vyvolalo obvinění z hereze a svatokrádeže. Tento incident upevnil jeho pověst kontroverzní postavy – umělce, který byl ochoten ohýbat pravidla ve snaze o patronáž a uznání. Věří se, že Danieleho jednání nebylo motivováno pouze uměleckými úmysly; možná se pokoušel subtilně kritizovat rigidní morální omezení vynucená Troleckým koncilem, byť prostřednictvím vysově nekonvenčních metod.

Sochaření stínů: Za hranice fresky

Ačkoliv jeho práce na Posledním soudu zůstává Danieleho nejdiskutovanějším přínosem, představuje pouze zlomek jeho umělecké tvorby. Byl stejně zdatný i jako sochař, vytvářel díla, která prokazovala jak technickou zručnost, tak hluboké porozumění lidské anatomii. Jeho socha Kleopatry, uložená ve vídeňském Belvedere, je svědectvím o jeho schopnosti zachytit eleganci a moc – což je překvapivý úspěch vzhledem k její relativně pozdní tvorbě (kolem roku ຯ1540–1545). Dílo prokazuje mistrovskou práci s mramorem, zachycující královskou důstojnost s jemnými detaily a pocitem střídmé smyslnosti.

Danieleho sochařská snaha se vymykala samotným jednotlivým postavám. Byl pověřen vytvořením monumentální bronzové jízdecké sochy pro Jindřicha II. Francouzského, což byl projekt, který se nakonec nedokončil. Navzdory jeho pečlivé práci na samotném koni – který později sloužil jako základ pro sochu Ludvíka XIII$ na Place Royale – byla celá zakázka během Francouzské revoluce rozebrána, čímž byla z historie vymazána velká část Danieleho ambicí.

Odkaz inovace a kontroverze

Daniele da Volterrova kariéra je komplexní tapiserie utkaná vlákny umělecké brilance, politického manévrování a hlubokých sporů. Byl produktem své doby – umělcem působícím v rámci náboženského dogmatu a zároveň usilujícím o prosazení své vlastní tvůrčí vize. Jeho ochota bránit se zavedeným normám, spojená s technickou zručností a citlivostí k lidské formě, mu zajistila místo významné postavy v rámci maneuverismu. Navzdory kontroverzím, které ho obklopovaly, jeho dílo nadále fascinuje a vyvolává debaty, nabízejí unikátní okno do umělecké i náboženské krajiny 16. století v Itálii.

Mezi jeho žáky patřil malíř Michele Alberti. Sybila (cca 1540–1545); Ermitáž, Sankt Peteraburg; Sestup z kříže (cca 1545), před restaurací v roce 2004; Trinità dei Monti, Řím; Sestup z kříže (detail, před restaurací); Sestup z kříže (detail, po restauraci).