Josef Mánes

Raný život, rodina a vzdělání

Josef Mánes se narodil 12. května 1820 v Praze a vstoupil do světa, kde umění bylo v jeho vlastním domově společným jazykem. Patřil do rodiny hluboce zakořeněné v kreativním umění. Jeho otec, Antonín, mu poskytl první lekce a vedl jeho mladé ruce, když začínal chápat základy malířství. Tato rodinná vazba k umění se šířila i skrze jeho sourozence, bratra Quida a sestru Amalie, a sahala až do samotných institucí jeho města prostřednictvím jeho strýce Václava, který působil jako ředitel Pražské akademie výtvarných umění.

Jeho formální vzdělání začalo v plné síle na Akademii výtvarných umění v Praze. Od roku 1835 do 1844 se Josef Mánes zcela oddal svým studiím a kształtoval se pod vedením profesorů Františka Tkadlíka a Christiana Rubena. Tato léta disciplinovaného studia poskytla technický základ, který podpořil jeho pozdější průzkumy světa kolem sebe. Jeho čas na akademii byl formativním obdobím, které utvářelo ruku i oko muže, jenž se nakonec stal ústřední postavou českého umění.

Patronáž a cesty

Po prvotním vzdělání v Praze Mánes vyhledával další odbornou výchovu tím, že strávil dva roky studiem v Mnichově. Toto období studia pomohlo upevnit jeho technické základy ještě předtím, než se vrátil do vlasti. Jeho život si nakonec našel stabilní rytmus díky podpoře hrabě Bedřicha Silvy-Taroucky. Po dobu dvaceti let žil a pracoval v hrabětem v Čechách pod Kosířem, což byla éra stability, která mu umožnila hluboce se věnovat svému řemeslu.

Tento usazený život přerušovaly četné exkurze do krajiny. Cestoval rozsáhle po Moravě, Horních Uherských zemích (Slovensku) a v Polsku, kde sbíral pozorování z rozmanitých terénů a lidí, které potkával. Tyto výpravy byly pro jeho rozvoj jako malíře etnografických a botanických motivů naprosto zásadní.

V roce 1867 vyrazil na cestu do Ruska. Tři roky po této návštěvě podnikl cestu do Itálie. Tyto pozdější cesty se odehrály v době, kdy jeho duševní zdraví začínalo vyčíslovat, což činilo z jeho pohybů jak hledání nové inspirace, tak i boj s vlastním, stále se zhoršujícím se stavem.

Artistic Style and Genres

Mánes disponoval nesmírně všestrannou rukou, která mu umožňovala s naprostou lehkostí pohybovat se mezi mnoha odlišnými tématy. Byl to malíř, který nacházel hluboký význam v detailech přírodního světa i v lidech, kteří jej obývali. Jeho tvorba pokrývala široké spektrum žánrů, od intimních portrétů a botanických studií až po rozlehlé krajiny. Světlo jeho štětce se dotýkalo i etnografických studií, ve kterých s precizností zachycoval specifický charakter odlišných kultur a tradic.

Jeho umělecký přístup byl úzce spjat s realismem, jehož podstatou byla věrná a pravdivá reprezentace zvolených motivů. Tato hloubka a zakotvenost v realitě jsou snad nejvíce patrné právě v jeho krajinách. Místo pouhého zachycení výhledu se jeho romantické krajiny snažily zachytit samotnou duši českého venkova. Měl způsob pohledu na zemi, který působil hluboce osobně; v každém místě, kterým putoval přes Moravu, Horní Uhersko či Polsko, se snažil pochopit jeho podstatu.

Ať už skicoval jedinou rostlinu, či rozlehlou řikovou krajinu, jeho ruku vedl neustálý, hluboký smysl pro pozorování. Schopnost plynule přecházet od jemné přesnosti vyžadované botanickou prací k širokým, expresivním tahům potřebným pro krajinu dokazuje neuvěřitelnou šíři jeho technických dovedností. Mánes se nikdy nespokojil s jediným způsobem vidění světa, ale zvolil cestu dokumentace reality v celé její rozmanitosti a mnohostrannosti.

Významná díla a obrazy

Mánes se pohyboval napříč mnoha různými tématy a často nacházel krásu v tichých detailech každodenního života i přírodního světa. Jeho ruce byly zapracovány na všem možném, od botanických studií až po tváře dvanácti měsíců, které vykreslil na kalendářní desce na Pražském astronomickém orloji. Měl dar zachytit podstatu člověka či místa skrze prostý a přímý pohled. To je patrné v dílech jako je Josefina (1855) nebo jeho Studie ženského aktu (1855), kde se soustředil na lidskou postavu s neochvějným a pozorovatelským okem.

Jeho krajiny často odrážely ducha venkova, kterým putoval. Zachytil pohyb vody a světla v obraze Labe řecká krajina (1863) a později jeho tvorba nabrala temnější tóny, jako je například v díle Utopenec (1867). I v jeho ztvárnění prostých staveb, jako je Fara, je cítit pocit místa, které působí živě a autenticky. Dokázal najít příběh v těch nejobyčejnějších scénách, ať už šlo o ženu při práci v obraze Švadlena (1858) nebo o tiché klidné krajiny.

• Setkání Petrarka a Laury v Avignonu v roce 1327 (1845)
• Kaple v Gmunden (1842)
• Při čtení (1850)
• Na cestě III (1851)
• V létě (Červý slunečník) (1855)
• Portrét šlechtičny Johanny Kotzové (1866)

Poslední roky a smrt

Poslední roky života Josefa Mánese byly poznamenány těžkým a bolestivým úpadkem. Kolem roku 1866 se jeho duševní stav začal rychle měnit. Trápilo ho stále bizarnější chování a neustálé obsesivní myšlenky, které ho vzdalovaly od stability jeho dřívějších let. V pokusu najít úlevu a zlepšit svůj kolísající zdravotní stav vyrazil na cestu do Itálie. Tato cesta však nepřinesla žádné trvalé uzdravení a fyzická i psychická zátěž se nadále prohlubovala.

S každým zhoršením jeho stavu se jeho utrpení stávalo intenzivnějším. Domnívá se, že jeho mozek byl ovlivněn buď meningitidou, nebo syfilidem, což přispělo k rychlému vyčerpání jeho organismu. Po dlouhém období boje s nemocí zemřel 9. prosince 1871 v Praze. Odesšel ze světa po tom, co vytrval v nesmírném utrpení, a zanechal za sebou život definovaný jak jeho tvůrčím dílem, tak osobními nesnesitelnými strastmi.

Odkaz a pocta

Ačkoliv za svého života jeho dílo nedokázalo najít dostatečné pochopení ani uznání, Josef Mánes si vybojoval v dějinách trvalé a nezastupitelné místo. Dnes je uznáván jako jeden z největších českých malířů, jehož vliv zůstává hmatatelně zapsán v samotné podobě Prahy. Jeho jméno dnes zdobí jeden z hlavních mostů překonávajících Vltavu a socha tohoto významného umělce stojí na jeho staroměstském konci, čímž jeho přítomnost trvale zapadá do každodenního života metropole.

Hluboký respekt k jeho přínosu pro umění vedl v roce 1887 k založení Spolku výtvarných umělců Mánes, organizace povstáté právě na jeho počin. Jeho podobný se stal i symbolem národa, když se jeho tvář objevila na několika československých i českých poštovních známkách. Tyto poctivé projevy uznání odrážejí proměnu jeho osudu – od tiché a často bolestné existence až po postavení nesmrtelného pilíře české umělecké tradice.